EAD
Rodinné pasy
Miroslav Houška
MO Pelhřimov
Mladí křešťanští demokraté
KDU-ČSL
Září 2017
P Ú S Č P S N
« Srp   Říj »
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930  

Archív aktualit Září 2017

Jan Matějů: Školství je kyselejší jablko, než se zdá

Září 25. 2017

Momentálně probíhají závody o to, která strana slíbí učitelům vyšší platy. Zvýšení platů v regionálním školství (základní a střední školy) o 15 % znamená zvýšení výdajů rozpočtu o asi 10 miliard ročně. Ale v této částce není růst platů i pro ostatní zaměstnance ve školství. To jsou odhadem dvě miliardy navíc.
mateju_new.jpgPokud půjde o plošné přidání v systému, jaký momentálně je, myslím, že to nebude šťastné. O navýšení mezd by měl minimálně z 50 % rozhodovat ředitel školy. On má největší přehled o kvalitativních rozdílech podřízených. On nejlépe ví, kde ho ve mzdách nejvíce „tlačí bota“.
A druhá polovina vyšších platů by měla jít učitelům ve středním věku, tj. 30 – 50 let. Nástupní plat učitele není - ve srovnání s nástupními platy podobně kvalifikovaných profesí - malý. Mírně nad 20 tisíc je srovnatelné a akceptovatelné. Problém je, že plat učitele roste velmi pomalu a z velké části jen v závislosti na tzv. odučených letech.
Proto třicátníci, a především muži (!), ze školství mizí. Není divu: pokud založí rodinu a partnerka zůstane na mateřské, je učitelská profese jen pro opravdové srdcaře. Výše hrubé mzdy učitele po asi 10 letech praxe stále začíná číslem 2, zatímco jejich vrstevníci v jiných oborech jsou už na tom platově o hodně lépe.
Platy učitelů jsou sice podstatným, ale zdaleka ne jediným problémem českého školství. I samotní učitelé říkají, že vyšší platy jsou sice pozitivním krokem, ale že to samo o sobě kvalitu školství příliš nezlepší.
Poukazují hlavně na neustálé změny a novinky. S každou vládou a ministrem přichází nové nápady. Za 17 let mělo Česko 14 ministrů školství, z toho 2 zhruba na měsíc a jen proto, aby ministerstvo nebylo neobsazené. Průměrná životnost řádného minstra školství je necelý rok a půl. Resort školství není tzv. silovým a občas bývá předmětem politických obchodů Výsledkem je, že ministři(-yně) jsou politicky i odborně slabí.
Učitelé také říkají, že se nevede debata, kam má školství směřovat a jak má reagovat na vývoj společnosti. Také si stěžují na nízkou motivaci žáků. Mám za to, že je to důsledek předimenzované kapacity střeních škol. Druhý stupeň ZŠ a SŠ považuji za nejslabší články českého vzdělávacího systému.
Je mnoho témat, která zasluhují zamyšlení, když ne přímo změnu. Zde jsou některé z nich:
• (Ne)zbytnost veškeré administrativy ve školství
• (Ne)zbytnost různých projektů, které stojí mnoho peněz a efekt je sporný (inkluze, státní maturity, jednotné přijímací zkoušky).
• Optimalizaci sítě škol (spojování malých škol do větších celků),
• Zvýšení průměrného počtu žáků ve třídě na SŠ (respektive na učitele)
• Snížení počtu hodin vzdělávací dotace na žáka
• Zkrácení délky základní školy z devíti na osm let
Do řešení těchto problémů se nikomu z politiků příliš nechce - nejen na ministerstvech, ale i na krajích a obcích. Proto je třeba, aby na nepopulárních opatřeních byla širší politická, odborná i společenská shoda. Najít tuto shodu bude úkol pro politiky, kteří uspějí ve volbách v říjnu 2017.
Jednoduše řečeno, je třeba nalézt takový systém školství, který bude nejlépe odpovídat naší mentalitě. Nelze totiž jednoznačně určit, jaký vzdělávací systém je „nejlepší“. Dobrým příkladem je Finsko. V 70. letech 20. století tam došlo ke shodě na transformaci školství a momentálně je úroveň finských studentů podle mezinárodních srovnávání jedna z nejlepších na světě. Cenné je i to, že finští žáci jsou ve svých znalostech poměrně vyrovnaní. Proč bychom velkou školskou reformu nezvládli i my Češi?
24. 9. 2017, Jan Matějů